Musím poopravit svou vlastní formulaci. Poslední odstavec o "stereo průsečíku mezi osami kamer" je v některých bodech nesmysl, resp. detaily jsou ještě složitější...
Nejdřív jedno "dementi": pokud by
kamery při snímání dynamicky měnily svíraný úhel na předpokládaný objekt zájmu, znamenalo by to, že by divák musel mít bulvy trvale rovnoběžné, tj. upnuty na "průsečík v 3D nekonečnu". Resp. upnuty/protnuty na obrazovku. Nebylo by mu dovoleno šilhat na bližší/vzdálenější předměty. Resp. televize by "šilhala za Vás". To by bylo
hodně nepřirozené.
Když v reálném světě zašilháte na konkrétní předmět ve "stereo zorném poli" (3D průsečík), přirozeně se Vám rozdvojí obraz předmětů, které mají jinou "hloubku 3D průsečíku". Takže je jedině v pořádku, že se Vám totéž děje při stereo projekci v kině nebo na TV. Nejpřesnější způsob, jak ve stereoskopii s dvěma plochými obrazy aproximovat tuhle možnost, tj. aby divák mohl "šilhat bulvami" na různě vzdálené objekty podle svého, je snímat scénu dvěma kamerami s trvale rovnoběžnými osami. Divák pak může pseudopřirozeně "zaměřit průsečík" na blízké nebo vzdálené objekty. Možná se to dnes přesně takhle snímá.
Ovšem pozor: předpokládá to, že při projekci předložíte dva obrazy dvěma očím tak, aby při "3D zabulvení na nekonečno" se rámy obrazů překrývaly. Tzn. oba obrazy by musely být navzájem vodorovně posunuty o osovou vzdálenost očí. Pokud to budete promítat na jedinou plochou obrazovku (a oddělovat polarizací/TDM/barvou) tak už oči musí šilhat trochu k sobě pro "kamerové nekonečno" a navíc oba obrazy budou proti optimálnímu stavu trochu pootočené kolem svislé osy...
Alternativní uspořádání: pokud by se měl v průměru zachovat osový úhel očí a kamer (+ překryv rámů), měly by být osy kamer trvale "protnuté" v předpokládané vzdálenosti obrazovky. Divák by měl možnost "šilhat" podle svého - na objekty za obrazovkou i před obrazovkou. Obrazovka by vypadala trochu jako "okénko do světa za obrazovkou".
Ať už jsou kamery rovnoběžné, nebo "protnuté ve vzdáleosti obrazovky", divák sice smí šilhat, ale nesmí v tradičním slova smyslu ostřit (musí mít tvale zaostřeno na obrazovku). A teď si vemte, že snímající kamera naopak nutně potřebuje klasicky ostřit. Takže už na bázi ostření bude vždycky prezentovat konkrétní objekt, na který má zaostřeno (objekty na pozadí, nedejbože i před kamerou, budou už v materiálu rozostřené). Pochopitelně pokud se divák pokusí "přeostřit bulvou" na bližší nebo vzdálenější objekt, který je "na filmu rozmazaný", tak se mu obraz jenom rozostří ještě hůř - a zrakové centrum v mozku pozná, že kouká na nějaké "divné 2D stereo".
No a pak je tu ten problém, že pootočit bulvou v 3D prostoru není totéž, jako pootočit bulvou při pohledu na 2D průmět 3D prostoru (obraz na obrazovce). Pootočení optického snímače (se soustavou čoček) v 3D prostoru nezpůsobí "prosté posunutí výsledného 2D obrazu" - výsledná transformace je složitější, laicky bych to popsal jako "efekt rybího oka". Ten má každá optika, nemusí se jednat o ultra-širokoúhlý objektiv. Takže šilhání na bližší/vzdálenější předměty ve "stereoskopické projekci s dvěma 2D obrazy" opět není totéž, jako šilhání v 3D prostoru. A zase se dostávám k tomu, že by se měl stereo obraz v optimálním případě nějak "předzašilhávat" na bližší či vzdálenější objekty, podle "predikce objektů zájmu", aby to zrakovému centru nepřipadalo tak zdeformované. Napadají mě dva způsoby (příklad pro bližší objekt):
1) zašilhat osami kamer k sobě, ale šoupnout výřezy v obrazu od sebe, aby "výřezy na obrazovce zůstaly na místě" (jenom se obraz trochu pokroutí, jak když přes něj přejedete lupou)
2) snímat kamerami s pevným úhlem (nekonečno nebo obrazovka) a korekci šilhavého rybího oka provádět digitálně v postprodukci. Nebo i přímo ve stereo-kameře, s provázáním na monokulární ostření optiky, případně na nějakou "detekci obličeje" apod., pokud to v profi filmařině není sprosté slovo. Je fakt, že zaostřený objekt se dá asi v postprodukci detekovat docela dobře i podle obrazových dat, případně ručně zvolit.
Zmíněné korekce by každopádně znamenaly, že kamera musí zabírat větší obraz (šiřší zorný úhel), který se posléze ve větší či menší míře ořízne.
"Pamětník" popisuje, že v jím sledovaném demosnímku se moc nevyskytovaly objekty, které by se pohybovaly "před obrazovkou". Jeden z důvodů může být, že zejména blízké objekty vyžadují výraznější "úhel šilhání" a tedy výraznější "korekci šilhavého rybího oka", aby vypadaly přirozeně - a proto je lepší se jim vyhnout. U objektů za obrazovkou je "úhel šilhání" menší, resp. s "hloubkou zašilhání" roste mnohem méně výrazně.
A teď si vemte, že nějaké optické parametry/geometrii má lidské oko, úplně jinou optiku (a potažmo "rybí deformace") má konkrétní model filmové kamery resp. objektivu, navíc objektiv na rozdíl od lidského oka zoomuje, takže má tyhle parametry proměnlivé.
Pak je tu již zmiňovaná "hloubka ostrosti", tj. nakolik se rozmazávají objekty před a za ohniskem. U "tele" zoomu je pozadí rozmazanější. Nemluvě o tom, co udělá telezoom se stereo dojmem. S hloubkou ostrosti cvičí taky clona (prakticky vs. expozice, vs. ISO = vs. šum).
Pro optimální stereo dojem je určitě potřeba, aby materiál měl co největší hloubku ostrosti, aby si oko "mohlo trochu vybrat". Bude potřeba držet se nějakého "lidského" zoomu (ani tele, ani makro), aby byl stereo vjem trochu přirozený. Tyhle omezující podmínky patrně taky docela omezují uspořádání snímané scény. Jinak řečeno, je to další důvod, proč by se filmaři neměli snažit o scény, které jsou příliš "hloubkově členité".
A jak už jsem psal - vzdálenost očí máme sice všichni zhruba stejnou, ale každý máme jinak velkou televizi, jinak daleko, nemluvě o filmovém plátně... takže pokud nám nějaké průmyslové sdružení nenadiktuje konkrétní rozměr a vzdálenost obrazovky, bude stereoskopický dojem vždycky do jisté míry pošramocený už tímhle nesouladem.
Abych si pořád jenom necintal pentli, je to asi celé docela věda. Docela mi stačily tyhle zmínky:
http://nzphoto.tripod.com/stereo/3dtake/http://nzphoto.tripod.com/stereo/3dtake/fbercowitz.htmhttp://nzphoto.tripod.com/stereo/macrostereo/macro3dwindows.htmDocela by mě zajímalo, jak moc je stereo snímání a postprodukce (resp. 3D rendering do stereo snímku) standardizované, jak moc se liší "řemeslná kvalita" produkce z různých studií a dílen (kameramanů, střihačů, a jak se jim všem říká), technické uspořádání stereo-nádobíčka (kamer atd.) a specifické fígle od různých výrobců, jak moc se liší výstup z drahého profi vybavení od přístupu "částečně nebo úplně na koleně" apod. Jak moc se vůbec liší technologické formáty materiálu?
Jedna kámoška dělá v kině a spekuluje, zda investovat do "3D promítačky"... jak moc jsou snímky z různých dílen kompatibilní s různými kamerami? Není to celé jenom marketingový hype, a reálně hromada ostudných nekompatibilit?
Celé 3D video mi připomíná historii prostorového zvuku: stereo, quadro, 5.1, 7.1, několik systémů surroundu, nakonec to celé zní jako s#$%^a, audiofila to nutně tahá za uši - zvuk v kině je obvykle přebuzený, a i když si pořídíte
kvalitní 5.1 reprodukční řetězec domů, věrnost zvuku u většiny filmů je dost mizerná, a celé je to nakonec jenom hromada stárnoucích drahých hraček, které zabírají prostor v obýváku a na které nemáte čas...
BTW, slyšel jsem o případu, kdy si člověk nechal vyměnit pravé zrcátko u auta (tuším Fabie), protože ho "tahal za oči" ohnutý širokoúhlý konec (určený pro vykrytí mrtvého úhlu).
